Do aktivit zvláštních oddílů Lidového komisariátu vnitra SSSR, tzv. SMĚRŠe, po vstupu Rudé armády do Československa v závěru druhé světové války nebyly naše orgány zasvěceny!

Československá společnost byla odsouzena do postavení králíčka ustrašeně přihlížejícího nezadržitelně se blížící zmiji.

V češtině máme úsloví „nalejme si čistého vína“. A právě to musíme učinit, než se začneme zabývat okolnostmi únosů a deportací obyvatel Československa do sovětských represivních táborů po skončení druhé světové války.

Musíme si totiž nejprve uvědomit, že nešlo o aktivitu, která by byla součástí dlouhodobých strategických záměrů sovětské politiky, či sovětských tajných služeb, ale zrodila se teprve potom, když vývoj druhé světové války stále jasněji začal směřovat k postupu Rudé armády přes hranice Sovětského svazu do východní a střední Evropy, tedy v době někdy po Teheránské konferenci a před koncem roku 1944. Kromě fanatiků ideje sovětského impéria, zaštítěného ideály světové sociální revoluce, předtím nikdo v Sovětském svazu nepomýšlel na plošnou likvidaci protisovětsky smýšlejícího obyvatelstva v jiných zemích, a nejméně o tom uvažovali racionální a pragmatičtí stratégové NKVD. V prvních letech druhé světové války byla činnost NKVD za hranice Sovětského svazu namířená - stále jako po celá dvacátá a třicátá léta - především na rozvracení a rozbíjení protisovětských hnutí v hlavních politických a ekonomických centrech tehdejšího světa. Na jejich kompromitování vůči demokratickým či naopak různými vlastními zájmy spoutaným společenstvím, státům a vládám, a nově pouze na bránění přílišnému spojenectví zemí bojujících proti nacistické totalitě, aby se neproměnilo ve spojenectví pro zápas se sovětskou totalitou. A dominující součástí této činnosti NKVD tradičně byly individuální teroristické akce.

Sice od druhé poloviny třicátých let existovala doktrína extentívního práva stíhat nepřátele Sovětského svazu kdykoliv a kdekoliv, tedy bez ohledu na místo na zeměkouli a dobu, která uběhla od údajného provinění. Ale neexistovaly podmínky pro její uplatnění v masovém měřítku mimo hranice Sovětského svazu. Poprvé to bylo možné vlastně až ve východním Polsku po jeho anexi v roce 1939 a v Pobaltí po jeho okupaci v roce 1941. Šlo o akce zabezpečované tradičně vojsky NKVD či předtím GPU kdekoliv v Sovětském svazu. A ať se nám to líbí nebo nelíbí, formálně uskutečňované stále jen uvnitř hranic sovětského státu.

Hlavním prováděcím orgánem únosů a deportací do Sovětského svazu obyvatel zemí ve východní a střední Evropě, na jejichž území vstoupila Rudá armáda během svého rozhodujícího vítězného postupu ve válce s Německem, byly však zvláštní oddíly kontrarozvědky NKVD, označené kryptonymem SMĚRŠ„směrť špionam“ (čes. „smrt špionům“). Původně byly zřízeny již v roce 1942 a podléhaly Lidovému komisariátu obrany SSSR s úkolem bojovat s poraženectvím v Rudé armádě, stíhat dezertéry a likvidovat sovětské občany, kteří za německé okupace západních území SSSR přišli do styku s Němci, tedy opět působit především uvnitř Sovětského svazu. A teprve v roce 1943 byl SMĚRŠ převeden zpět pod Správu Zvláštních oddělení NKVD a jeho hlavním posláním se stal po vstupu Rudé armády do cizích zemí vyhledávat, sledovat a zatýkat na dosaženém území všechny relevantní i potenciální nepřátele Sovětského svazu respektive komunismu. Oddíly kontrarozvědky SMĚRŠ zůstávaly však součástí vojsk NKVD čili byly to profesionální jednotně unformované ozbrojené jednotky. Vystupovaly neutajeně a působily okamžitě ve druhém sledu vojenských formací zpravidla vždy v rámci jednotlivých frontů. Cíle jejich zájmů v dosažených zemích byly nepochybně určovány v moskevském ústředí na základě informací agentů NKVD, působících v utajení v zahraničí již od předválečných dob, a někdy dokonce byly doplňovány přímo nepříliš utajovanými kontakty s těmito agenty v místě jejich působení. Vzápětí nato byli však tito kontaktovaní agenti často jako již nepotřební odepisováni a rovněž násilně deportováni zpět do sovětského vnitrozemí podle zásady většiny tajných služeb na světě ve všech dobách obskurně upravené z „mouřenín vykonal práci, mouřenín může zmizet“ na „mouřenín vykonal práci, mouřenín musí zmizet“.